Božena Němcová byla feministkou, idealistkou českého národa i slavnou spisovatelkou

Pravděpodobně 4. února 1820 se ve Vídni narodila Božena Němcová. Díky jejímu rodišti by možná někteří současní ultranacionálové beze studu tvrdili, že se nejednalo o Češku, přestože tato silná žena prožila svá školní léta v České Skalici, kde se nachází také její muzeum. 

Většina lidí o jedné z nejslavnějších literátek neví vůbec nic. Snad jen to, že napsala Babičku, žila v chudobě a za svobodna byla známá jako Barbora Panklová. To je opravdu velmi málo.

Pomineme-li spoustu báječných knih, které vytvořila, patřila Božena Němcová k prvním z českých žen odmítajících tradiční sexistické vnímání ženy jako doplňku muže.

Naplno vyslovila myšlenku, že pokud vyřadíme z tvoření lidské společnosti ženy, zmizí s tím celá polovina lidské energie. Na 19. století to bylo celkem odvážné a drzé tvrzení, protože muž byl vnímán jako pán tvorstva, zatímco žena měla být jen rodičkou a vychovatelkou dětí…zkrátka tou, co je vždy po vůli prací unavenému muži.

Autorka mnoha poutavých příběhů však ve svém feminismu nehodlala jakkoli “pomužnit” ženu.

V myšlenkách a činech může existovat křehké já potřebující mužskou ochranu, ovšem jako moderní bytost se žena nesmí bát rozhodovat a mluvit o věcech, do kterých ji mužské pokolení předtím nechtělo pustit, protože bez ohledu na penis, nebo vagínu jsme všichni rovnocennými a stejně schopnými lidmi.

Už jenom to, že se Božena Němcová rozhodla živit jako spisovatelka, bylo ve své době velmi netradiční a velmi pobuřující. Pokud měla žena v první polovině 19. století literární ambice, musela se odpoutat od skličujících stereotypů sešněrovávajících každého člověka do jednotné krabičky s mašličkou. Už proto to neměla ve svém životě vůbec jednoduché.

Božena Němcová se rozhodla být vědomě jinou, a tak vzbuzovala kladný, ale také záporný zájem o svou osobu.

Někteří k ní vzhlíželi s úctou a jiní naopak předsudečně zatracovali a pomlouvali za pomocí nejrůznějších nepravdivých příběhů, čímž mnohdy negativně zasahovali do úspěchů života zmiňované spisovatelky. “Hříšnice” měla snahu emancipovat ostatní, jinak muži naslouchající ženy, a tak vznikal mýtus o tom, jak moc špatnou matkou, hospodyní a manželkou musí Božena Němcová být. To všechno přicházelo z řad mužské, tak hlavně ženské části obyvatel, protože samotná Božena Němcová svým vzhledem uchvacovala velkou část mužské společnosti, jež jí následně naslouchala i oceňovala díky tomu, že s emancipovanou ženou bylo možné hovořit prakticky o čemkoli. Karolína Světlá o šarmu Němcové prohlásila: “Nevím, v čem spočívalo hlavní kouzlo, zda-li ve skvělých barvách neb ve výrazu tváře, nevím – ale jisto jest, že okouzlující, úchvatná

“Démonická krása”, často zapomínaná v současných podobách učebnicových osnov, byla jedním z hlavních důvodů některých žen k vyhlášení osobní soukromé války, kde nástroje neférovosti představují hlavní arzenál. Božena Němcová byla v jejich očích “svobodná”, pokroková, a tak se jí některé ženštiny mstily, protože chtěly dosáhnout stejných cílů, i když se jim to nedařilo, nebo to jednoduše udělat nemohly.

Feminismus Boženy Němcové spočíval ze současného pohledu ve zdánlivých jednoduchostech.

Začínal možností vzdělávat se, nebo rozhodnout se, zda být celý život pannou, nebo nikoli. Žena měla mít právo rozhodnout se svobodně, jakou roli ve svém životě zastane. 

To bylo v 19. století velmi obtížné, protože byla ve společnosti vykreslena neviditelná šablona, v níž se žena musí zformovat podle přání vládnoucích mužů, nebo rodin, ve které žila. Panenství se nestávalo individuálním rozhodnutím, ale jakýmsi nepsaným příkladem, v němž bezdětná žena v určitém věku svého života byla vnímána společností jako něco divného, nepatřičného…v rodině existoval tlak na to, aby žena otěhotněla, vdala se a měla děti…rovněž vzdělávání žen bylo věcí velmi těžko dostupnou. A pokud přeci jen existoval určitý stupeň dostupného školství, potom osnovy byly oproti mužům dostupného vzdělávání značně odlišné, zjednodušené a na vědeckou, akademickou dráhu, nebo studium matematiky mohlo “křehké” pokolení rovněž zapomenout.

Zatímco na feministické zásluhy Boženy Němcové bývá častokrát zapomínáno, nacionalismus zmiňovanou ženu zobrazuje jako morální vzor českého národa, domácí české literatury a českého jazyka.

Jako příklad by mohla sloužit básnická skladba Františka Halase “Naše paní Božena Němcová” poprvé vydaná v roce 1940. Zde je Božena Němcová líčena jako krásná, tvrdě pracující a trpící žena zasvěťující svůj život péči o český jazyk.

Na feminismus se zapomíná, protože ve jménu “vlastenčení” přichází na řadu něco národu a muži milejšímu. 

V tomto duchu se také na základních a středních školách o autorce Babičky hovoří. Významná část osobnosti mizí, aby následně vznikl mlžný opar mýtu převeliké vlastenky – ochranitelky českého jazyka. Tomu odpovídají některé pasáže Halasovy básně připomínající modlitbu k “matce národa”, vyzývající, aby spisovatelka národ chránila a orodovala za český lid.

Do popředí vystupují vlastenecké pověsti o tom, jak Božena Němcová, podobně jako Seifert, položila trnovou korunu na hrob Karla Havlíčka Borovského.

Ve skutečnosti se tak pravděpodobně nestalo, ale to ultranacionalistům minulým i současným nevadí, protože důležitá je symbolika, pro kterou je mnohdy Božena Němcová přirovnávána k ochranitelkám českého národa. K národoveckým aktivistům se dostala hlavně díky přičinění manžela Josefa Němce, kdy se rodina v roce 1842 usadila v Praze. S básníkem Václavem Bolemírem Nebeským se dokonce sblížila i v intimní rovině. První básně odkazující k mýtům o Oldřichovi a Boženě vylíčila v Květech.

Vlastenecká tématika se objevovala v mnoha dílech Boženy Němcové hlavně díky přátelství například s Palackým, který se spisovatelkou hovořil o jednotlivých historicky nepodložených pověstech.

Nymburk, Liberec i Chodsko byly svědkem literárního umění slavné autorky nesmrtelné Babičky, jejíž příběh mile rádi zfilmovali čeští režiséři. Nebýt tohoto díla, vnímali bychom Boženu Němcovou jako epizodní vlastenku hluboce stojící za notoricky známými jmény jako je například již v článku jmenovaný Palacký.

Božena Němcová se naučila česky…psát začala jako mladá autorka ve východních Čechách, ale jako čtyřicetiletá podlehla v Praze částečně nacionalismu českých vlastenců, aby následně napsala, ovlivněna atmosférou hlavního města, svá nejkrásnější literární díla. 

Božena Němcová měla základní problém. Vyčítala si své nízké vzdělání a zároveň nemilovala plebejskou část české společnosti, a proto se ve svých literárních počinech odvracela od reality. Idealizovala lid, vytvářela mýty o tom, jaký by mohl být. Jako první psala o vztazích mezi mužem a ženou…společnost byla vykreslována idealisticky…obzvláště vesnické prostředí. I když měla feministické tendence, ve svých knihách se odmítala orientovat pouze na ženské čtenářstvo.

Pohřeb Boženy Němcové byl národní událostí. Už tehdy v roce úmrtí bylo na Boženu Němcovou vzpomínáno jako na “ochranitelku”, ikonu toho dokonalého češství.

Policejní zpráva z roku 1857 označovala Němcovou za “nebezpečnou koketu a špatnou matku”. Bohužel, podobně na ni nahlíželo české měšťanstvo. V časech nejhorších čeští spisovatelé a umělci vzpomínali ve svých dílech na zmiňovanou matku čtyř dětí. Dělo se tak v období nacistické okupace, kdy například Seifert vydal básnickou sbírku “Vějíř Boženy”. Co by asi slavná spisovatelka říkala na současnou dobu, Miloše Zemana, současné neofašisty, extrémisty smutně se vydávající za vlastence…možná by jim připomněla, že vlastenectví je o něčem jiném.

Možná by tíha současnosti Boženě Němcové zničila její romantizující představy o společnosti, a tak by opět tato žena nebyla šťastnou, tak jak tomu bylo před dvě stě lety, kdy si posteskla: “Ne, já kdybych měla volit – tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let –anebo ještě později – neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych
já chtěla žít s rozkoší.

Božena Němcová měla mnoho částí své osobnosti a my bychom rozhodně neměli zapomínat na žádnou z nich.