Mečiar tvrdil při rozpadu Československa, že Češi chystají masové deportace Romů na Slovensko

Na rozpad Československa dnes mnoho lidí vzpomíná s nostalgií v srdci a dokonce se najdou jedinci, kteří si myslí, že když přísahali věrnost společnému socialistickému státu v časech vojenské základní služby, nebo v Lidových milicích, musí se zbraní v ruce hájit ideály několik desetiletí neexistujícího státu.

Naštěstí toto tragikomické odhodlání existuje pouze v nitru facebookových příspěvků, zatímco tíže reality dovoluje naivkům s rudou září v srdci pouze účast na shromážděních požadujících vznik starého Československa, protože v popředí toho všeho snažení existuje mytická touha po referendu, jež ideově napovídá, že zánik starých časů skončil nezákonně. Sledovat taková shromáždění je docela legrace.

Neználkové bez právního vzdělání a často s rasismem a náklonností ke Kremlu v mozkových závitech si hrají na odborníky. Přitom události před rokem 1993 si vykládají po svém. Samozřejmě rozpad Československa proběhl legálně a fetiš bájného referenda je hlubokým nesmyslem, protože lidé by v ratifikačním referendu rozhodovali o tom, co už bylo dávno rozhodnuto. Korunu tomu všemu dodává prosincová televizní debata z roku 2017 mezi Klausem a Mečiarem, kdy jako mávnutím kouzelného proutku zmizel částečně odér trapnosti ultranacionalismu, jež byl Mečiarem povyšován do obrátek trapnosti. Názory zazněly…některé averze vymizely…ovšem realita navždy zůstává realitou.

Slovenský premiér Vladimír Mečiar zarputile mimo jiné tvrdil, že rozpad státu je vynucenou cestou Čechů, a že vlastně za to všechno může Havel, protože měl nereálné požadavky, i když Slovákům dával nereálné sliby. Alespoň takto se vyjadřoval pro tehdejší německý list Süddeutsche Zeitung, o němž se zmiňuje sloupek v Rudém právu.

Článek je to věru poučný. Z dnešního pohledu zajímavý. Mečiarova tvrzení nejsou pravdivá a historici to nezávisle potvrzují. Byl to především sám Mečiar, kdo kladl nereálné požadavky. Na jednací stůl položil žádost na mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska, o které nebylo možné hlasovat, protože ve federaci mezinárodně stát jedná navenek pouze jako celek. Slovensko skrze svého předsedu vlády jedním dechem hrálo hru o čas, ve které oficiálně v popředí stála hra na vytvoření unie, zatímco všichni velmi dobře věděli, že Mečiar chce rozdělení co nejvíce prodlužovat kvůli obavám z jednání Maďarska a zároveň samotný Mečiar potřeboval čas k vytvoření politického kultu o své jedinečnosti.

Předseda slovenské vlády se dokonce pokoušel vyvolávat chaos v zahraničí za pomoci rasové otázky, kdy zahraničním novinářům tvrdil, že Češi chtějí na Slovensko ve velkém deportovat Romy, které hodlají české úřady internovat ve sběrných táborech na Moravě. Svět měl být zděšen z představy jakýchsi “koncentračních” táborů…Známý politik z Bratislavy se snažil manipulovat a osočovat pražskou vládu z pokusů o rasové čistky, jež ve skutečnosti žádný reálný základ neměly a jednalo se ze strany Mečiara o prachsprosté lži.

Taková byla realita let 1991 – 1993. I proto bychom neměli v zájmu objektivity zapomínat, co se tehdy dělo a jak se někteří doposud žijící politici chovali. Ultranacionalismus je špatný rádce a nejinak tomu bylo v období rozpadu společného státu.