Proruští nadšenci demonstrovali proti cedulce na pomníku maršála Koněva

Česká radikální scéna si v doprovodu milovníků Putinova režimu dala v Praze malé dostaveníčko. Tentokrát se jednalo o protest proti přesunutí sochy maršála Koněva z Náměstí interbrigády v Dejvicích, i když se o žádné rušení pomníku vůbec prozatím nejedná. 

Radnice na Praze 6 rozhodla před dvěma roky v srpnu 2015, že k památečnému místu dodá vysvětlující tabulku ve třech jazycích připomínající také kontroverze z Koněvova života. K rozhodnutí sice došlo, ale k samotné realizaci a instalaci dodatečné tabulky nikoli. Počátkem května 2017 se opět celá záležitost dala do pohybu, a to se odpůrcům nelíbí. Obávají se, že by jejich mnohdy až demagogizující pohled na přítomnost ruských vojáku v Praze narušoval nějaký doplňující text, s jehož obsahem rozhodně nesouhlasí.

Socha generála Koněva

Proputinovští nadšenci uctívající Rusko jako ochránce slovanských tradic využili přítomnosti Koněvových vnuček v Česku a u této události před pomníkem 21.11.2017 uspořádali setkání.

Na místě nebylo mnoho lidí. Mohlo jich být možná padesát, ale k zahlédnutí byly osoby známé z domácí xenofobní scény, mezi nimiž se mihli také dva proruští politici Foldyna ze severu Čech a senátor Doubrava, který se svými poněkud extrémistickými názory vůbec netají. Demonstranti si myslí, že soudruh maršál byl hrdina, zatímco historici na tuto rozporuplnou osobnost nemají příliš jednotný názor. Koněvovi vojáci totiž mají ve svém pomyslném životopise pochroumanou minulost, a tak je sporadické, zda by socha takového člověka měla být na svém místě…a pokud přeci jen ano, zda by měl být umístěn doplňující text posouvající Koněva do světel současného historického vnímání této mnohdy až heroizované osoby na podstavci..

Milovník Nočních vlků navštěvující ruské pěvce v Praze tentokrát nedorazil ve svém obvyklém outflitu, a tak v černé bundičce s kravatou navrchu poslanec Foldyna docela zapadal do postávajícího minidavu čekajícího na začátek celé, téměř tři čtvrtě hodiny trvající, proruské show nemající s dějinami vůbec nic společného. Nechyběl ani Vodička z Českého svazu bojovníků za svobodu a třešničkový sad nesvobody komunistů zde zastupoval například místopředseda KSČM Josef Skála.

Mezi účastníky nebylo mnoho mladých lidí. Dominovali spíše padesátníci, šedesátníci a starší ročníky zatímco proputinovští extrémisté ze sociálních sítí se pokoušeli setkání, u něhož měla být také Koněvova vnučka, nahrávat přímo na živo svým fanouškům.

Kamery švenkovaly a běžely, zatímco byl zpoza techniky slyšet ruch chystané akce a k mání byl také pohled na některé odpůrce s ukrajinskou vlajkou a transparenty v ruce, kterým se zcela správně nelíbila propagace organizovaného shromáždění, protože přítomným návštěvníkům ani omylem nejspíš nevadí ruská okupace Krymu a už vůbec je v očích nepálí Donbas s dalšími částmi modrožlutého státu, kde ruští vojáci sehrávají hlavní roli nejen okupantů, ale také podpůrců proruských separatistů.

Na jednotlivé milovníky politiky Kremlu byl skutečně smutný pohled. Přicházející “existence” byly rády, když mohly svou troškou přispět do mlýna ochrany ruských zájmů uprostřed Evropy. Koneckonců podobný názor má Miloš Zeman, tak za co by se prošedivělí spoluobčané měli stydět?

Když se nachyloval čas k začátku, stoupla si čtveřice vlajkonošů do řady vedle sebe, zatímco v ruce pánové drželi vlajku Česka, Izraele, Ruska a také revoluční prapor s hvězdou uprostřed.

Na Izrael se v rámci národních symbolů dostalo hlavně díky přítomnosti rabína, který přišel podle svých slov poděkovat Koněvovi za záchranu milionů Židů, kteří díky maršálovi válečné běsnění údajně přežili. Kromě obyčejných vlajek a praporů byl k mání rudý kýč sovětského svazu se znaky komunismu srpem i kladivem, který v ruce držel jeden z návštěvníků shromáždění.

Zdroj: Facebook starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře

Je trošku smutné, že proti dotyčnému nadšenci rudé veleříše nezakročila policie, protože propagace symbolů potlačujících svobodu jedince je trestná. Policisté rudý prapor měli zabavit a mužík se měl zpovídat z toho, co udělal. Ovšem, nic z toho se bohužel nestalo.

Jako první promluvil krajně pravicový a zároveň prorusky orientovaný ultranacionalista Žarko Jovanovič, který byl taktéž jedním z organizátorů podivného setkání.

Po krátkém úvodu se dostaly ke slovu dvě přítomné Koněvovy vnučky, které nebylo ze začátku vůbec slyšet. Koněvovy příbuzné jsou vděčné, že český národ pamatuje na jejich dědečka. Sice nemají právo rozhodovat o tom, zda v Česku mají pro Koněva stát památníky, ale i přesto jsou rády, že se ta hrstka nadšenců v Praze sešla a podpořila exiistenci památníku v takové podobě, v jaké je.

Po ruském opáčku nastoupil jako další řečník kontroverzní Vodička. Blízkost komunistů a podporovatelů jak Zemana, tak ruského imperialismu nebyla daleko od Vodičkova vnitřního rozpoložení. Instituce, kterou zastává, nesouhlasí s úpravou dějin druhé světové války, nebo s nejrůznějšími dodatkovými tabulkami ke komukoli z hrdinů války. Je prý na historicích, aby zkoumali, psali své práce, ale snižovat podíl maršála Koněva nějakou tabulkou není podle Vodičkova gusta. Místo tabulek u pomníku mají vyprávět svým žákům učitelé…to alespoň nebude bolet nadšené kremlofily, protože vyřčená slova s příběhy vzniknou a zaniknou, zatímco doplňovací tabulka navždy zůstává.

Do prostranství se z Vodičkových úst line obhajoba mnohavrstevného života, kdy by špatná rozhodnutí měla být přehlížena, protože doplňující tabulky by se koneckoců mohly objevit také u pomníku Masaryka, Svobody, nebo Dubčeka. A to by přeci nikdo nechtěl. Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu se snaží o oslí můstek, díky kterému by bylo možné odmítat chuť vykládat historii přesně tak, jak se stala.

Místopředseda KSČM, Josef Skála, přichází doslova symbolicky po Vodičkovi.

Komunisté si prý váží každého, kdo se zasloužil o porážku nacistické bestie…větší výsměch směřující například k letcům britské RAF nemohl člen třešňové strany vypustit z úst, protože především komunistický režim se dopustil bezpráví na navracejících se letcích, které uzavřel v uranových dolech, týral a některé i zavraždil. Pro komunisty nebyl bojovník proti nacismu pokaždé stejně rovnocenný.

Ti bojující na Západě byli ideově nepohodlní, zatímco ti ve službách Rudé armády byli vítáni, pokud se nevyjadřovali kriticky a pomlčeli o poměrech v jednotkách, kdy vztah sovětů k Čechům a Slovákům v Rudé armádě býval někdy vlažný i nenávistný. Některé události druhé světové války, ale také poválečné chování sovětských vojáků na území Československa byly komunistickým režimem upravovány, zatajovány a vyzrazení nechtěného bylo trestáno třeba vězením.

Nabízí se otázka, kdopak upravoval dějiny druhé světové války a upíral lidem hrdinské zásluhy? Mnoho desetiletí před rokem 2017 to byl minulý komunistický režim. I proto je ostudou, když k lidem o bojovnících proti nacismu promlouvá místopředseda partaje otevřeně se hlásící ke Gottwaldovi a padesátým létům krutých represí. Josef Skála mlžil, když říkal, že by komunisty nenapadlo přepisovat dějiny osvobozování Prahy…jenže komunisté téze o osvobozování ideově přikrášlovali, doplňovali, ale to se už návštěvník shromáždění z úst Skály nedozví. A to je na tom to nejsmutnější.

Doubravovo vystoupení směřovalo k hloučku s ukrajinskou vlajkou, který se měl během komunistovy řeči smát. Jeho slova skutečně byla tragikomicky směšná. Poučování o historických událostech z úst Doubravy vypadají minimálně podivně.

Stejně zvláštní byla Foldynova řeč obhajující ultranacionální pohled na historii, kdy Habrmanův mlýn a podobné historií motivované filmy jsou pohádkami, zatímco staré sovětské filmy jsou svědectvím reality, i když jí značně pozbývají. Lidé, jako zmiňovaný děčínský poslanec, se rádi rochní v generalizacích, kdy každý Němec je z principu nacistou a jejich poválečný odsun není vnímán jako něco nelidského. A právě tuto filosofickou etudu nahnědlosti staronově zvolený zákonodárce sem přišel obhajovat.

Rudá armáda se významně podílela na osvobození a boji proti nacismu. To je pravda, ale zároveň je pravdou, že se sovětští vojáci podíleli na znásilňováních žen, tak jako vojáci britští, francouzští, američtí…ale Rudá armáda v tomto ohledu poněkud mnohonásobně vedla, o čemž se nesmělo za doby komunismu veřejně hovořit. Samozřejmě, o této části historie pan Foldyna milerád pomlčí, protože se to nehodí do krámu.

Na celém tom prorusky orientovaném a částečně také tragikomickém setkání je smutné to, že ke slovu nebyl vpuštěn starosta Prahy 6. Údajně si to podle jeho slov nepřál Foldyna se Skálou. Hlavně, že na závěr zazněla výzva starostovi a zastupitelům Prahy 6 o odporu k “hanobení” Koněvova pomníku….mnohem lépe se vyzývá a posílají otevřené výzvy, než naslouchá argumentům protistrany.

Ideově souznící lidé z Ústeckého kraje jsou zřejmě lepší variantou. Co kdyby pan starosta začal vysvětlovat, jak to s tou cedulí na pomníku je. A co kdyby náhodou těm slovům někdo z přítomných návštěvníků uvěřil…pak by možná splaskla ta trapnohra na pietní setkání k uctění památky ruského maršála. Inu, svoboda slova svolavatelů je přesně taková, jak vypadá. Promluvit nesmí ti, co by mohli ideově věc nabourat. Proč si kazit náladu, když v dalším závěrečném programu je státní hymna Izraele, Ruska a naposled v řadě Česka, protože o něj šlo ve včerejším odpoledni nejmíň.

Ve zkratce řečeno, setkání u pomníku Koněva byla obyčejná ideologická fraška obávající se o reálný výklad historie, se kterým nesouhlasí  především rudí fanoušci režimu před rokem 1989.