Polsko pomalu, ale jistě míří do autoritářského režimu

Pochody polských ultranacionalistů plné pyrotechniky, vlajek, praporů i rasistických výkřiků jsou velmi populární mezi českou extrémistickou scénou. Zatrolení slušnočeši se zavřenýma očima sní o tom, jak v podobných šicích desetitisíců korzují Prahou, zatímco skalní vyznavači nahnědlé revoluce vyhazují z oken na dlažbu nenáviděné politiky odporující přáním komunistů i okamurových stoupenců v pozadí.

Veškeré dění přeshraničních maršů nejsou za hranicemi v nedalekém Česku vnímané jako projevy neofašismu, extrémismu, nebo snad hloupého rasismu. Jak by jím také mohlo být, když zvolání “Chceme bílé Polsko”, “Za Boha, za Polsko”, jsou tak blízkými slušnočeskému názoru na svět.

Podobně jednobarevná planeta, kde bílí sehrávají hlavní roli, je rájem pro vyznavače prastarých, časem zasmrádlých režimů, a tak zejména sociální sítě zažívají v časech polských neofašistických oslav a pochodářských cvičení okamžiky vlasteneckého vzepětí, ve jménu kterého kdekdo utrousí ve prospěch ultranacionalismu alespoň jeden příspěvek na své virtuální zdi.

Zakuklenci třímající v rukou prskavku vyvolávají v agilních vyznavačích frenetický záchvat radosti, zatímco v mírnějším tónu podobnými výrazovými prostředky Jaroslaw Kaczyński promlouvá k demonstrantům za pomoci názorových, značně přesolených faulů i hoaxů. Publikum je ve varu a nadšenci zaprděnosti uzavřených hranic se veselí z toho, jakého mají šikovného “vůdce” v Právu a spravedlnosti, jehož významný člen je zároveň předsedou poněkud monotónní vlády.

V takový okamžik nemůže mít téměř nikdo pochyby o tom, že polská vláda je krajně pravicovým tělesem vytvářejícím z Polska rasisticky-xenofobní stát s velmi výrazným vlivem církve na veřejné dění.

Masivní den nezávislosti, jehož oslavy na začátku listopadu 2017 probíhaly, na mikrometry k sobě přišpendlil ultranacionalismus s neonacismem.

Kdyby nebylo radikálního postoje některých církevních hodnostářů podporovaného ultranacionálními návrhy Práva a spravedlnosti, možná by ani ta účast nebyla tak velká. 

Církev selhává, zapomíná na křesťanskou lásku a místo toho všeho dává přednost radikálním proudům, s nimiž se snadněji ovládá dění ve společnosti.

Pokud existuje NATO, Evropská unie a Německo jako viditelný nepřítel národních zájmů, potom se snadněji přetaví demokratický a právní stát do podobenství diktatury. Se společnými třídními nepřáteli se vždy lépe manipuluje s celým národem…

Místy to vypadá, jako kdyby všichni přišli o zdravý rozum, zatímco jsou veřejnoprávní média obírána o svůj vliv. Tak nějak by si to představoval Tomio Okamura, když ve svých homevideích útočí na Českou televizi.

Agresivní krátkodobost Kaczyńského návrhů slibujících štědrou sociální podporu, snižující věk odchodu do důchodu, útočící na základní hodnoty demokracie, podrývá nohy samotnému Polsku, které z dlouhodobého hlediska na ekonomický diletantismus i  nenávistný postoj vůči Německu a dalším státům západní Evropy zcela nepochybně doplatí. Vzdušné zámky se pohybují v dostatečné blízkosti souvěrců, zatímco klidná realita prosperujícího období se rozplývá jako kostka cukru v čaji.

Orwelovská horlivost, s níž představitelé Práva a spravedlnosti uplatňují svou moc nad řadou dříve nezávislých institucí, jde na ruku českým požadavkům Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury. Přesně tak nějak by si pohůnci českého myšlenkového hnědnutí představovali konec mediálního veřejnoprávního sektoru i ústavního soudnictví.

Puzzle autokracie opanující všechny základní pilíře demokracie se v Polsku pomalu, ale jistě pod taktovkou vítěze posledních parlamentních voleb vykresluje.

Tady nejde o projevy vlastenectví, ale nechutný zápach nahnědlého ultranacionalismu, kdy jsou předem z národa vyjímáni ti, jež nezapadají do vládních plánů krátkodobých řešení. K vytváření jednobarevně vypadajícího národa napomáhá kromě vládní partaje také holohlavý křikloun pasující sebe sama na vášnivého vlastence s Bohem v srdci, jež milerád kdykoli uposlechne výzev Kaczyńského a vyjde do ulic na podporu vlády a jednotlivých, lidská práva krátících zákonů.

Tón veřejnoprávní, ale také někdy i soukromé televize připomíná rétoriku z dob komunismu, kdy není slyšet kritika vlády, zatímco jsou veřejně “pranýřováni” třeba soudci ústavního soudu, nebo opozice, pokud veřejně vystoupí a odmítají mlčet vzhledem ke krokům vlády Szydlové. V titulcích na spodní liště zpravodajských relací se objevují sdělení jako “Právo a spravedlnost hájí Polsko před útoky opozice“, nebo “Opozice podporuje nepřátele Polska“. Něco takového je v demokracii nemístné.

Jak se zdá, ultranacionalismu jde naproti také policie, která během pochodu na začátku října nezasáhla vůči jednotlivým krajně pravicovým aktérům, i když ti zcela nepochybně porušovali svým chováním polské zákony. 

Rasistická zvolání útočící na skupinu obyvatel tak zůstala bez povšimnutí spravedlnosti. Stejně tak očím mužů a žen zákona unikli ze zřetele zakuklenci s černými pokrývkami na hlavách. Policie takové demonstranty nevyzvala k prokázání identity a už vůbec nevystoupila proti jedincům, kteří se během krajně pravicového pochodu Varšavou chovali jako “utržení z řetězu”. Podle některých svědectví policie aktivně chránila ultranacionalisty, zatímco ve větším množství zakročila vůči nenásilným antifašistům, kteří v daný okamžik pouze demokratickým způsobem dávali najevo nesouhlas s tím, co krajní pravice předvádí v ulicích hlavního města Polska.

Dva dny předtím ekoaktivisté demonstrovali proti těžbě v Bělověžském pralese, kde policie vůči demonstrantům poměrně nepřiměřeně zasáhla i přesto, že těžbu zakázala nejvyšší soudní instance Evropské unie. Samozřejmě, česká ultranacionální scéna na sociálních sítích počin polských policistů kvitovala s povděkem.

Vládnoucí strana je, jak se zdá, na cestě vytvořit státní aparát ochotný udělat téměř cokoli k ochraně nenávistného režimu, který postupně buduje. 

A to je velmi nebezpečné nejen pro Polsko samotné, ale také pro okolní země, ve kterých se ve větší míře dostávají ke slovu xenofobní a ultranacionální hlasy také třeba i za pomoci některých soukromých televizních společností.

Lidé jsou v Polsku vděčni za nové sociální vládní programy a dokonce bez větších výhrad přijímají hru na rasovou ochranu těch zaručeně pravých Poláků, protože také díky ideově zkresleným zprávám médií  dochází k vytváření zdání, že tohle všechno slouží k ochraně Polska i jeho budoucnosti jako hrdého a samostatného státu bez diktátu Unie.

Není proto divu, že vládnoucí partaj podle průzkumů veřejného mínění získala od občanů podporu 45 procent Poláků. Opozice je rozdělena, nemá vůdce s velkým charisma, a tak se ke slovu dostává například Jaroslaw Kaczyński mající za zády podporu veliké vládní strany, spřátelených médií i části některých frustrovaných voličů, kteří by po hlasovacích lístcích Práva a spravedlnosti sáhli během vteřiny.

Polská ekonomika zatím roste. Nezaměstnanost je na nejnižší úrovni za uplynulých 25 let. Globální trendy přejí Polsku kvůli blízkosti klíčových západních trhů…tak proč by si někdo měl dělat vrásky na čele, když se z lidských práv nenajíte a přeci jen vláda hodlá pomoci Polákům, kterým v průměru v kapse zůstává i přes ekonomický zdárný vývoj třikrát méně peněz, než sousedním Němcům.

Ukažte davu pocit neohroženosti, kdy ani sankce EU nejsou reálné…poskytněte ideové nepřátele…sveďte na ně všechny neúspěchy…vyvolejte strach a poté se pasujte na zachránce…poskytněte dostatečný stimul do kapes nízkopříjmových, středně příjmových a oblíbenost je zajištěna, zvláště, když ve značně religiozní společnosti na své straně máte podstatnou část církve a veřejný sektor je umírněn vlivem vládní strany.

To je léty ověřený recept na úspěch, krátkodobý klid v peněženkách, ale zároveň lístek k budoucím potížím, které se nevyhnou vůbec nikomu.

Příklad autoritářského režimu ve Venezuele nabíledni ukazuje, že autoritářský režim vytvořený v časech ekonomického růstu udělá cokoli pro svou další existenci. Velké investice, krátkodobost plánů,  vysílí s postupem času stát, který ve své podstatě následně lidově řečeno padne na ústa.  A totéž by mohlo potkat Polsko. 

Prozatím bývalý ekonomický expert Práva a spravedlnosti, Mateusz Morawiecki, říká, že politika strany je o udržitelném růstu založeném na inovacích. Ale to není pravda. V praxi partaj získává finanční prostředky na své projekty díky zvyšování daňových příjmů. Polské změny v oblasti vzdělávání jsou k smíchu. Přinášejí balast ultranacionalismu podporující nacionalistické vnímání historie a tzv. “vlastenecké” vzdělávání, jež v praxi uplatnění se v pracovněprávní rovině nepřinášejí vůbec nic. Znalosti nezískáte memorováním ideově příhodného příběhu o minulosti, kdy z jednotlivých záhybů čouhá sláma s plísní navrchu.

Za dejme tomu deset let může v Polsku vypadat všechno mnohem hůře. I proto by se Varšava měla vzpamatovat, protože náprava za ultranacionalismus a jeho politiku může být velmi složitá. Kroky  Kaczyńského se mohou podepsat na mnoha generacích dopředu.