Washingtonská deklarace obsahovala také nesplněné sliby

Dávno předtím, než ve střední Evropě vznikl samostatný stát Čechoslováků, za oceánem ve Washingtonu 16. října 1918 československý zahraniční odboj vyhlásil nezávislost mnohdy opomíjeného, nacionalismem schváceného a Masarykem vytvořeného národa garantujícího zpočátku rovnocenné postavení Čechů, Slováků a dalších minorit v nově založeném demokratickém státě.

Klíčový dokument obsahoval krásné, avšak časem mnohdy nenaplněné ideály, kdy demokracii státu národů vystřídala ihned záhy po vzniku Československa myšlenka státu národního, kde navrch mají Češi, zatímco všem ostatním minoritám byla jejich práva značně krácena a samotní Slováci se díky tomu ocitli v roli těch druhých podřizujících se diktátu z Prahy.

Nová republika udělala přesně to, co první prezident celou dobu vyčítal blízké Vídni. Ve svém důsledku se Tomáš Garrique Masaryk zachoval v rozporu s dokumentem, za jehož datum vzniku je všeobecně pokládána Paříž 18. října 1918, protože k publikaci Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou – tzv. Washingtonské deklarace došlo právě tento den v hlavním městě Francie, kde také sídlila Československá prozatimní vláda.

Zdroj: http://www.vhu.cz/wp-content/uploads/2013/10/WashingtonskaDeklarace_01a.jpg

Proces vzniku tzv. Washingtonské deklarace byl velmi složitý. Sám o sobě ve své finální, o podpisy jednotlivých stoupenců československého odboje ochuzený dokument spatřil světlo světa v hlavním městě USA ve dnech 13. – 16. října 1918, kdy Masaryk vytvořené listiny nejprve v hrubých rysech napsal česky, aby posléze dokument přeložil do angličtiny Jaroslav Císař, jemuž při redigování textu pomáhal redaktor Chicago Tribune James O’Donnell Bennett. Na výsledné podobě Washingtonské deklarace se mimo jiné podíleli soudce Nejvyššího soudu Spojených států Louis Brandeis, ministr vnitra Spojených států Franklin Knight Lane a také profesor Herbert Adolphus Miller, jež podobu dokumentu konzultoval s dalšími pěti právníky.

V Masarykově hrubém nástinu v rukopisném podání jsou patrné některé zaškrtané části nahrazené novou formulací. V angličtině zredigovaný a přeložený text byl následně předán americkému prezidentu Wilsonovi.

Washingtonská deklarace požadovala úplnou samostatnost českého a slovenského národa, spojení Čechů a Slováků v jednom nezávislém státě. Formulovala zásady občanských svobod, vnitřní i zahraniční politiky a státní systém budoucího Československa.

Vytvořené prohlášení odmítalo císařský manifest z 16. října 1918, jež požadoval vytvoření federace Rakouko-Uherska pod nadvládou Habsburků. Koncem první světové války bylo všem jasné, že stávající systém dvoustátí není nadále možný, a tak císařský palác přišel s nápadem vytvořit ze současné říše federaci čtyř států: rakousko-německého, českého, jihoslovanského a ukrajinského. Nacionalisté z jednotlivých zemí s takovým konceptem nesouhlasili. Československý zahraniční odboj se rozhodl také díky mnohdy přehnaným obavám z pangermanismu a německého nacionalismu podpořit ideál samostatného státu, protože například Tomáš Garrique Masaryk zazlíval Vídni odmítání práva národů na sebeurčení.

Washingtonská deklarace znamenala velmi významný předěl na cestě za samostatným Československem. 

Díky ní americká vláda, respektive prezident Wilson, přiznala Čechům a jižním Slovanům právo na sebeurčení, samostatnost a zároveň zámořská velmoc vyzvala rakouskou vládu, aby jednala přímo s Československou vládou v Paříži. Císař Karel I. poté vyzval Národní výbor v Praze k přímé účasti na jednáních vedoucích k předání moci do rukou první vlády Československého státu.

Aktivity zahraničního jednání budoucího československého prezidenta byly významně ideově posíleny 14. října 1918 uznáním prozatimní Československé vlády tehdejšími mocnostmi. Prozatimní kabinet se skládal z Masaryka, Beneše a Štefánika. Byla to vskutku zvláštní trojice, ve které Beneš neuznával Slováky jako národ, zatímco Masaryk sliboval Slovákům rovnocenné zacházení, aby ve trojici na konci Štefánik díky nenaplněným slibům požadoval vznik státu dvou národů.

Ve Washingtonské deklaraci jsou ideově otiknuty tři základní formulace amerického sochaře  Gutzona Borgluma: “naše práva”, “naše důvody”, “náš cíl”, podle kterých jsou jednotlivé  tématické celky koncipovány.

Jenže za tím kouzelným slůvkem “náš” vidí každý člen Československé prozatimní vlády něco jiného.

V úvodu Washingtonské deklarace je zmiňován politický stav v okolí českých zemí a zároveň nechybí odmítnutí federalizačních snah Vídně. Další tři následující odstavce se zabývají “našimi právy”, kdy se tvůrci odvolávají na historické a přirozené právo, kdy se vznik Československa odvozoval od kontinuity Českého království.

Deklarace jako taková obsahuje historické fauly, se kterými by nesouhlasil žádný historik.

Tvůrci se demagogicky hlásí ke státní kontinuitě, která na území budoucího státu měla existovat již od sedmého století Sámovy říše. Co na tom, že tehdy o Československu, natož  o českému národu nemohla být ani řeč. Idea národů totiž byla vytvořena až v průběhu 19. století a Masarykova idea národa zdevastovala historické češství jako takové.

Zejména při vyzdvižení husitských válek v textu dokumentu je patrná naivita s ochotou vystavět nový český národ kolem zidealizovaných a mnohdy historicky špatně vykládaných částí historie vycházejících vstříct romantizovaným snům Palackého a dalších českých nacionalistů pokoušejících se za pomoci “kultu” husitství překročit strach z malosti. Husitům jsou vkládány do úmyslů občanská práva, i když každý průměrně vzdělaný milovník dějin bleskurychle odpoví, že pohnutkami husitů bylo úplně něco jiného.

Zdroj: https://is.muni.cz/el/1422/jaro2015/MP201Zk/um/web/doc/prvni-svetova/Washingtonska_deklarace.pdf

Vůbec celá Washingtonská deklarace má s historií značný problém, protože přednost z politických důvodů dostává nacionalismus obecně mající problémy s fakty jako takovými.

Ve zmiňovaném dokumentu je patrný americký vliv zdejší Deklarace nezávislosti. Obzvláště v devátém odstavci je odkaz na americké prostředí ve větě “přijímáme americké principy, jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva – skutečné rovnosti národů – a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.” nejvíce patrný. Masarykovi zaoceánští poradci a pomocníci do klíčového “lejstra” budoucího československého národa vkládají vlastní právní filosofii obohacenou o výše uvedený demagogický výklad husitských válek a husitů jako takových.

Devátý odstavec se také mimo jiné zabývá “našimi cíli”, kdy je mezi řádky vysvětlováno jaký stát Československo bude a na jakých principech bude vystavěna jeho existence.

Zdroj: https://pbs.twimg.com/media/DMZ8yxYXcAAlLOb.jpg:large

Ve značné části se jedná o sliby, než o jasnou realitu. Minority skutečně neměly rovnocenná práva…federální status nebyl naplněn a do jisté míry ukazoval, že federalismus v budoucím Československu nebude skutečným federalismem, díky čemuž se také republika v roce 1993 nakonec rozpadla. Do jisté míry byli diskriminovaní Němci žijící na území nového státu a postavení Romů bylo více než tragické. Garance rovnosti před zákonem nebyla mnohdy naplněna…viz. případ Romů, kteří se práva téměř vždy nedovolali. Volební právo žen, i když bylo v deklaraci uvedeno, bylo v Československu zavedeno až v roce 1920. Ale samotná Washingtonská deklarace nic neříkala o tom, že vše, co se tam píše, bude zavedeno ihned se vznikem samostatného státu.

Dokument, který byl později spolupodepsán Benešem, Masarykem i Štefánikem představuje základní kámen vzniku Československa, ovšem s notnou dávkou hořkosti v něm nalezneme také nenaplněné sliby přinášející problémy nejen první republice, ale také všem pozdějším státním útvarům. Kdyby se Masaryk držel toho, co v deklaraci uvedl a naslíbil, mohlo mít Československo lepší tvář.