Svatý Václav je obstarožní veteší nacionálů i extrémistů

Fenomén svatého knížete Václava trvá více než tisíc let a odráží se v klíčových momentech českých dějin od desátého století. Kult svatého Václava prošel mnoha proměnami a v moderní éře 21. století získává punc nechutného církevního fetiše zneužívaného jako písně Karla Kryla ke krytí nejrůznějších extrémofobních snah ve společnosti. 

Z “prostého”, církví přebarveného knížete se stal patriot veškerého nacionalizování, kdy před sochou koně na Václaváku postávají fašisté ze sousedních Bavor a Saska, aby následně znásilňovali odkaz minulosti pokračovatelé a oživovatelé českého fašismu následovaní ukrajinskými banderovci, proti kterým ještě před více než sedmdesáti lety bojovali do československé demokracie odění hrdinové národa.

Protektorát Čechy a Morava, stejně jako socialismus, zneužíval svatováclavský kult po svém. Zatímco obyčejní spoluobčané hledali ve svaté relikvii nadějí časů budoucích, ultranacionalisté ve stejné fetiši národovectví spatřují letenku směřující k návratu do časů minulých. Seřazeni v hlouček nacionálů pod rukou “vůdce” hledají pověstnou řadící páku, s pomocí níž by zařadili zpětný chod, ve kterém by nejznámější antisemita Adam B. Bartoš představoval nadějného politika rodícího se Protektorátu Čechy a Morava. Teorie o všežidovském spiknutí by nalezla v hysterizující éře druhorepublikového obdivu k Mussolinimu a Hitlerovi zajisté své nemalé uplatnění.

Přijetí křesťanství knížetem Bořivojem nebylo aktem víry, ale aktem čistě politickým. Podobně je tomu u nejrůznějších neonacizujících a extrémizujících perverzí, kdy promotéři rasového dělení světa podle zásad dvoubarevnosti využívají účelově svého nově nabytého politického a společenského postavení k získání speciálních výhod na úkor někoho jiného. Osobní prospěchářství, kvůli kterému esesákovi udával soused souseda, nebylo také ničím jiným, než pokusem o získání osobních  privilegií, kdy protektorátní úředník pohlížel na kolaboranta jinak, než na osobu neznámou.

Svatý Václav jako světec v pradávné historii zrovnoprávnil český národ s národy západní Evropy ve středověku ve smyslu křesťanských světců. Čechové ve svatořečení Václava nezískali jenom prvního světce, ale i mocného božího přímluvce z českého rodu, který mohl se stejným náboženským fanatismem promlouvat k ostatním náboženským fanatikům své doby. Svatý kníže sloužil k náboženskému fanatismu, aby nyní po moha staletích pokračoval ve své zahájené cestě minulostí, současností i budoucností.

Obrozenecké snahy národních buditelů na začátku 20. století přeměnily svatováclavský kult na berličku nacionalismu, kdy chrabrý rytíř ve zbroji představuje ve zidealizované formě národovecké historiografie vlastenectví, národní hrdost a svébytnost. Češi se v této době upínali ke svatému Václavu jako ke knížeti a spatřovali v něm ideje české státnosti a hrdosti. Svatý Václav již nebyl chápán jako katolický světec, tak tomu bylo pouze u aktivních katolíků a prohabsburských monarchistů. Čeští vlastenci rozvíjeli ideu Václava jako vůdce blanických rytířů, který mečem spasí národní práva Čechů. Roku 1894 se český sněm usnesl, že na Václavském náměstí bude umístěna socha světce v souvislosti s výstavbou Národního muzea. Po schválení vítězného návrhu, byla roku 1913 vztyčena na Václavském náměstí jezdecká socha knížete Václava. Jejím autorem byl český sochař Josef Václav Myslbek.

26. července 1913 na základě “Anenských patentů” byl rozpuštěn český zemský sněm, což vyvolalo ze strany českých nacionalistů bouřlivé reakce v podobě protirakouských demonstrací. Tyto demonstrace probíhaly na Svatováclavském náměstí před sochou svatého Václava. Tehdy se lidé poprvé za účelem odporu, projevu nesouhlasu vůči “protinárodnímu utlačovateli” setkali před sochou koně. Upínali  se k ideálu Václava jako k ochránci, přímluvci a pomocníkovi. Jako výhružné gesto proti rozhodnutí zrušit Český zemský sněm, byla jezdecká socha svatého Václava od dělníků ozdobena rudou vlajkou revoluce. Tato akce vyvolala reakci rakouských úřadů v období I. světové války. Byl vyhlášen zákaz zpěvu “Svatováclavského chorálu” a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů.

Nacionalismus a zákaz vládců Rakousko-Uherska přispěl ke vzniku okultního místa, na němž se v období dvacátého  a dvacátého prvního století shromažďují extrémisté,  aby se pokusili za pomoci demokracie o prosazení svých soukromých zájmů přikrytých patosem nacionalizování, obnovování dávno zapomenuté kyselosti nevědomí. Kolaborace morálních hodnot se v jeden jediný okamžik střetává na společné stezce, kde se rozdílnosti mezi ultralevicovým a ultrapravicovým vnímáním světa stírají na stejných základech amorálně povýšeného národa, kde jedinec se svými právy představuje složité obtíže pro nastolení jednotné, předem stanovené verze smýšlení.

Socha svatého Václava mění svůj čistě “pronárodní” význam a stává se ideovou veteší obhajující nejrůznější verze nespravedlností, fanatismu, extrémismu, kdy ve jménu svatého Václava je všechno správné, pokud je to prezentované na místě národního okultismu.