Politická kultura první republiky čerpala z rakouských tradic mocnářství

I když se v médiích a na veřejnosti říká, že první republika Tomáše Garrique Masaryka vytvořila základy české demokracie, ve skutečnosti tomu tak není. Nový stát čerpal z vymožeností, které před vyhlášením samostatnosti přinesla mocnářská legislativa Františka Josefa I. 

Mladý císař na trůn nastupoval ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce roku 1848 z panovnického postu odstoupil strýc Ferdinand I. a otec se ve jménu svého syna vzdal nástupnického práva být císařem rakouského mocnářství. Byly to bezpochyby velmi těžké časy, kdy se od panovníka očekávalo zamezení dalších revolučních nálad, zatímco v pozadí postávala velmi vlivná dvorská skupina vojáků, konzervativců a zejména církevních představitelů.

Byl to zápas mezi dvěma tábory, kdy v prvních letech Františkovy vlády míval na správu země velký vliv ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg. Teprve po jeho smrti v roce 1852 císař o státnických záležitostech rozhodoval “sám”. Panovnické popularitě nepřispěly uherské vzpoury, zejména velmi krvavá porážka revoluce v bitvě u Világoše vedená Artúrem Görgeym. Konec revolučních snah vyvolal nenávist v ultranacionálních kruzích, a tak maďarský nacionalista János Libéneyi na císaře spáchal nezdařený atentát. Útočník byl za své snažení odsouzen k smrti a následně popraven.

Josefův majestát byl značnou částí reprezentován Bachovým neoabsolutismem zavedeným především silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, s pomocí kterých došlo ke zrušení Stadionovy ústavy. Vláda Františka Josefa I. je z velké části díky sílícímu českému ultranacionalismu v českých zemích vnímána negativně, ovšem v řeči reálií nebylo vždy všechno tak černé, jak se všeobecně traduje. Například vyhnanství Karla Havlíčka Borovského do Brixenu je značně ideologicky překreslované a přeceňované, protože ve skutečnosti podle historiků o drsné vyhnanství o hladu, vodě a chladu vůbec nešlo.

V časech císařství Františka Josefa I. existovali političtí vězni, svoboda byla oproti dnešku značně oslabena, nicméně i v tomto prostředí tehdejší legislativa přinesla mnoho demokratizačních změn přinášející základy parlamentního systému, na němž stavěla také Československá republika. Revoluční rok 1848 se dotkl také českých zemí, kde česká politická reprezentace požadovala ještě před nastoupením Františka Josefa I. na trůn posílení svobody, národních a politických práv. Císař Ferdinand I. na vznesené požadavky reagoval císařským kabinetním listem z 8. dubna 1848 a sliboval svolání zemského sněmu na demokratičtějším principu fungování. Díky napjaté situaci ke svolání zemského sněmu tenkrát nakonec nedošlo.

Na základě Pillersdorfovy ústavy vydané panovníkem 25. dubna 1848 usedli do poslaneckých lavic v červnových volbách první čeští poslanci, mezi kterými byl například František Palacký. Byl to z pohledu parlamentarismu převratný okamžik, i když se 383 zákonodárců nedokázalo hlavně díky ultranacionálním názorům domluvit. Poslanci se stali zástupci zemských sněmů. Prvořadým úkolem nového kabinetu bylo vytvoření a schválení nové ústavy. Vytčený cíl se však Říšskému sněmu podařilo naplnit jen napůl.

Stadionova ústava vydaná Františkem Josefem I. roku 1849 zaváděla dvoukomorový parlament, který se však nikdy nesešel. S vydáním Stadionovy ústavy byl Říšský sněm v Kroměříži rozpuštěn a došlo ke zřízení dvoukomorového parlamentu, jež se však také nikdy nesešel. V senátu měly zasedat zástupci zemských sněmů, zatímco do sněmovny lidu měli bohatí a vlivní lidé volit své zástupce. Chudí a nevlivní byli z konceptu nového parlamentarismu vyřazeni. Teorie na papíře je jedna věc a praxe zase jiná. Ústava byla za pomoci silvestrovských patentů odvolána, Říšský sněm rozpuštěn a císař se navrátil k absolutismu.

K zapojení zastupitelské demokracie do soukolí vlády proběhlo až 20. října 1860, kdy císař František Josef I. vydal říjnový diplom, ve kterém oznamoval záměr zapojit do politického systému zastupitelské sbory. Tímto vynuceným krokem došlo de facto k přeměně absolutismu na zastupitelský systém. 26. února 1861 byla vyhlášena únorová ústava, která na centrální úrovni zaváděla dvoukomorovou říšskou radu. Na moci se chtěly podílet vlivné skupiny, a tak císař v únoru 1861 vydal novou ústavu zavádějící panskou a poslaneckou sněmovnu. Do prvního orgánu byli lidé dědičně vybíráni císařem a do toho druhého usedali poslanci zemských sněmů. Čeští poslanci požadovali federalizaci říše a když zjistili, že neuspějí svými požadavky, jednání říšské rady roku 1863 opustili.

Na základě únorové ústavy se sešel zemský sněm, do kterého byli jednotliví členové voleni ve třech kuriích upřednostňujících majetnost voličů. Poslanci svá místa poprvé obsadili na základě voleb. Celkem bylo zvoleno 242 poslanců – 100 moravských, 31 slezských a zbytek českých. Absence českých poslanců v Říšském sněmu nebyla dobrou volbou, protože je nahradili němečtí poslanci z českých zemí. 21. prosince 1867 byla prosincovou ústavou posilněna pozice pozice parlamentu v rámci habsburské monarchie.

V poslanecké sněmovně zasedalo 203 poslanců. Ústavní zákony přispěly k decentralizaci moci a její dělbě na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Byla zavedena odpovědnost ministrů říšské radě, poslanci disponovali imunitami a mohli interpelovat vládu. Tento systém vlády a rozdělení moci byl základem pro Československý ústavní systém, který přejal mocnářské zvyklosti do svého ústavního pořádku.

2. dubna 1873 byly zavedeny přímé volby do říšské rady. Přímé volení se podařilo prosadit německým poslancům a podoba parlamentu začala být nezávislá od složení jednotlivých zemských sněmů. Díky tomu stoupl počet poslanců na 353. Volit však reálně mohla jen hrstka lidí. Taaffeho změny měly přinést zlepšení a zvýšit počet lidí schopných volit, ovšem ani zde nedošlo k výrazné změně. Volby roku 1879 přinesly mnoho ústupků národním menšinám, jakými byli například Češi. Taaffeho volební přeměny měly především oslabit vliv německých liberálů.

7. května 1896 byla Badeniho volební refobnou zavedena pátá všeobecná kurie, ve které mohli volit všichni muži starší 24 let. Ženy a mladší muži měli smůlu. Všeobecné a rovné volební právo do poslanecké sněmovny pro všechny muže bez ohledu na majetek přišlo 26. ledna 1907.

Kdyby nebylo změn v období života Františka Josefa I. česká parlamentní demokracie by nebyla takovou, jakou nakonec byla. S ideologicky zabarvenou a dosti podkreslenou chválou prvorepublikové politické disciplíny nepřímo média a nejrůznější komentátoři chválí systém Rakousko-Uherský, ze kterého republikánský systém TGM vycházel. Na to bychom neměli zapomínat, protože málokdy v historii jen tak něco spadne do klína někde na zelené louce.

Masaryk veřejně velmi silně a nenávistně brojil proti všemu rakouskému, i když zcela jistě věděl, že by bez rakouského nemohl mít zažité parlamentní zvyky, měnu, zákony a mnoho dalšího, s čím nový stát vznikla a s čím rozvíjel svou další činnost.