Ani protitrumpovské demonstrace neobměkčí srdce volitelů

I když populista a účelový rasista Donald Trump nezískal v amerických prezidentských volbách nejvíce hlasů, nakonec v klání o Bílý dům zvítězil, a to zejména díky tomu, že teoreticky získal nadpoloviční většinu volitelů, jež 19. prosince 2016 budou na sjezdu volitelů hlasovat o hlavě Spojených států amerických.

Zdejší prezidentský volební systém není přímý a jejich průběh je zvláště pro Evropana poměrně složitý. Jak již z úvodu článku vyplývá, nezáleží ani tak na počtu ve federaci celkově získaných hlasů, ale na počtu volitelů, jež by měli zvolit toho kandidáta, který zvítězil v domovském státě volitele. Pokud například na Floridě zvítězí co do počtu odeslaných hlasů Trump, poté je 29 zdejších volitelů teoreticky povinno na konci prosince hlasovat pro Trumpa. Na základě tohoto pravidla postačí, pokud kandidát a budoucí prezident nejmocnějšího státu světa vyhraje v oblastech s největším počtem volitelů a má “vyhráno”.

Hillary Clintonová v prezidentských volbách roku 2016 získala od voličů 59 882 542 hlasů (47,7 %), což představuje teoretickou podporu 232 volitelů. Donald Trump měl o 218 342 hlasů méně, přesto se pravděpodobně stane prezidentem Spojených států amerických. Xenofob, účelový islamofob a populista ovšem vyhrál ve státech s velkým počtem volitelů, a tak s potenciální podporou 290 straníků je možná budoucím prezidentem.

Kde je obsažena demokracie? Třeba v tom, jak voliči hlasují a na základě těchto hlasů se volitelé ve Sboru volitelů rozhodnou. Samotný Sbor volitelů nemá oporu v ústavních dokumentech a vychází spíše z ústavních zvyklostí. V Ústavě a Listě federalistů se hovoří pouze o volitelích, a nikoli o nějakém uskupení, ve kterém by volitelé měli hlasovat. Volitelů je celkem ve Sboru volitelů 538 = 435 volitelů (členové Sněmovny reprezentantů + 3 volitelé za District of Columbia + 100 volitelů (členů Senátu. 2 za každý stát).

Volitelé pocházejí z jedné z politických stran a díky loajalitě volí pro stranického vítěze

Volitelé jsou vybíráni na stranických sjezdech, stranickým výborem či stranickými leadery strany v daném státě. Každý volitel tedy partajně patří k Demokratům nebo Republikánům. Do řad volitelů jsou přijímání nejloajálnější členové politické strany, kteří následně hlasují pro stranického kandidáta, jež v daném státě od voličů obdržel nejvíce hlasů. Předběžným vítězem v prezidentských volbách je ten uchazeč, který teoreticky získá 270 hlasů volitelů. Pokud nikdo 270 hlasů nezíská, vybírá prezidenta Sněmovna reprezentantů ze tří nejúspěšnějších kandidátů.

Když například Trump vyhraje na Floridě, mělo by 29 volitelů hlasovat na setkání Sboru volitelů pro Trumpa bez ohledu, kolik hlasů získal jeho oponent. To neplatí pro státy Maine a Nebraska, kde se hlasy rozdělují poměrně, nikoli většinově.

Jednotlivé volitele mohou obyvatelé Spojených států amerických volit od přijetí XXIII. ústavního dodatku z roku 1961 napřímo. Jelikož do politického klání vstupují volitelé Demokratů a Republikánů, je automaticky během prezidentských voleb voliči zvolen ten list volitelů, jehož stranický kandidát na prezidenta a víceprezidenta získal nejvíce hlasů v daném státě. Tímto způsobem je zajištěna stranická oddanost, pro kterou je také systém voleb kritizován.

Volitelé odevzdají své hlasy v hlavním městě svého státu. Jejich hlasy jsou poté předány do sídla vlády Spojených států k rukám předsedy Senátu, který je za přítomnosti členů Sněmovny reprezentantů a Senátu otevře a následně jsou hlasy sečteny. Tento ceremoniál se odehrává obvykle 6. ledna. Teprve poté je stoprocentně znám americký prezident, jež o několik dnů později nastupuje slibem do úřadu.

Systém volitelů v prezidentské volbě může být kaňkou na demokracii

Zastánci tohoto systému prezidentských voleb odkazují na dlouholetou tradici, zajištění politické stability podporou systému dvou stran a Sbor volitelů považují za nedílnou součást federálního uspořádání USA. Také u volitelského principu jeho vítači poukazují na to, že dovoluje princip brzd, protiváh podporujících ochranu zájmu menšin.

Naopak oponenti systému zcela správně poukazují na to, že volitel není ústavně povinován hlasovat v souladu s výsledkem hlasování ve státě a zároveň si nejsou rovny hlasy voličů na federální úrovni, kdy může vyhrát kandidát, který v rámci celých Spojených států získal méně hlasů. Ostatně tento případ nastal v současných prezidentských volbách.

Volitelé ze států, ve kterých vyhrál Donald Trump, by klidně teoreticky mohli svou stranu zradit například volbou Hillary Clintonové

K tomu by mohlo dojít, pokud by se 38 volitelů z řad Republikánů rozhodlo dát hlas Clintonové. Pokud by se tak stalo, mohla by být teoreticky hlavou USA prezidentka. Ovšem, takové úvahy jsou poněkud přitažené za vlasy, protože republikánskými voliteli jsou velmi loajální představitelé partaje, kteří by “své chlebodárce” nezradili.

Nicméně, jak již bylo v článku řečeno, volitel není z pohledu federace ústavně povinován hlasovat v souladu s výsledkem hlasování ve státě a může se rozhodnout pro kandidáta oponentní strany. Stát se to může a historie velmi dobře zná případy, kdy se straník rozhodl jinak, než měl. Od roku 1789 se vyskytlo 10 případů tzv. malověrných volitelů, jež dali hlas jinému prezidentskému kandidátovi, než tomu, který ve volitelově státě vyhrál. Stalo se tak v případech, kdy taková “zrada” nemohla nic ovlivnit a volitelův čin byl pouze projevem jakéhosi dětinského protestu. Osm z těchto neposlušných volení se odehrálo ve 20. století.

Malověrnost volitelů není z pochopitelných důvodů vítána a i když Ústava Spojených států amerických volitele k ničemu nezavazuje, jednotlivé státy zavádějí opatření, s pomocí kterých je volitel povinen řídit se výsledky republikových voleb, ze kterých vyjde republikový kandidát na prezidenta. Například 26 států USA společně s Washingtonem má ve svých zákonech, nebo stranických nařízeních ošetřenu loajalitu volitele, kdy je volitel zavázán odevzdat svůj hlas stranickému tandemu, za který byl zvolen. V některých případech se díky paragrafům, například republikánský volitel udělením hlasu demokratickému prezidentskému kandidátovi dopouští trestného činu, nebo přestupku, za který následuje pokuta, trest odnětí svobody, či odebrání volitelské funkce a nahrazení někým jiným ve Sboru volitelů.

Zajímavé je, že trestání neposlušného volitele je nejspíše v rozporu s Ústavou Spojených států amerických a pokud by se volitel ozval u soudu, nejspíš by vyhrál a potrestání by muselo být zrušeno. Doposud tresty za malověrnost volitelů nepřišly na pořad dnů a takoví volitelé zůstali nepotrestáni, takže k žádnému takovému procesu nedošlo. Strany se snaží, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu Ray vs. Blair, zabránit výskytu malověrných tím, že vyžadují od kandidátů na volitele slib či přísahu o tom, že tandem, za který jsou nominováni, budou skutečně volit. Pokud kandidát na volitele odmítne přísahu složit, nemusí být do funkce volitele jmenován. Tímto krokem si partaje zajišťují věrnost nadevše.

S největší pravděpodobností ani protitrumpovské demonstrace neobměkčí srdce volitelů

Bylo by hezké, pokud by volitelé dali na hlas demonstrabtů a rozhodli se namísto volby Trumpa pro Hillary Clintonovou. Bylo by potřeba 38 hlasů volitelů, kteří by museli svými hlasy “zběhnout” od Republikánů. To je téměř nemyslitelné, i když v říši teoretických scénářů to možné je. Pokud by se tak stalo, bylo by to poprvé, co by volitelé marnotratností ovlivnili průběh prezidentských voleb a jednalo by se o průlomovou událost. Bohužel, realita je realita i se svými stinnými stránkami, ke kterým patří Donald Trump v Bílém domě.

ashampoo_snap_2016-11-10_03h06m08s_042_

Pravidla jsou taková, jaká jsou a prezident byl zvolen demokratickou cestou, i proto je zvláštní, ovšem lidsky pochopitelné, když Američané demonstrují v ulicích kvůli zvolení Trumpa prezidentem. Nepokoje sice neodstraní sprostého miliardáře z vysoké veřejné funkce, ale mohla by v americké společnosti zaznít debata o změně prezidentského volebního systému, který z určitého úhlu pohledu prezidentskému kandidátovi usnadňuje cestu k vítězství například tím, že se prezidentský kandidát soustředí jen na předem určené státy, ve kterých svou kampaň zacílí co nejpodrobněji, zatímco jiné oblasti “vezme letem světem”. Pro kandidáty totiž nemá smysl vést kampaň ve státech, kde pravděpodobně vedou nebo naopak zaostávají o vysoký počet hlasů.

Pokusy o ústavní změny ve věci Sboru volitelů existují, ovšem nikdy nenašly dostatečnou podporu u zákonodárců.

SDÍLET