Šintoismus se navrací a přináší Japonsku nacionalismus a s ním i spoustu problémů

Rasismus býval, je a nejspíš stále bude velkým problémem v dalekém Japonsku. Ostatně, tentýž rasismus, když kolonialisté považovali místní za méněcenné, byl jedním z hlavních důvodů konce britského imperialismu v Asii.  Koloniální úředníci verbovali v Singapuru před “žlutými trpaslíky” k evakuaci, zatímco před vchody na připravené lodi rozdělovali příchozí na Brity a ty ostatní, jež nemají kvůli rasovému původu právo na ochranu před tokijským nebezpečím. Tím ztratili kolonialisté poslední důvěru místních a z pánů se rázem stali jen ti, co využívali kolonie ke svému obohacení.

Samotní Japonci se v obsazených koloniích nechovali lépe. Ti, jež byli ochotni sloužit v japonské armádě, nasadili generálové do potupných pozic nosičů, zatímco ostatní skončili buď v koncentračních táborech, nebo museli žít ve vytyčeném rasismu, ve kterém byli Číňané těmi nejvíce pronásledovanými. Podobně s rasismem na tom byla také Francie, která ve svých asijských teritoriích aplikovala doslova srovnatelný rasismus, kdy místní měli zakázáno navštěvovat parky, protože to bylo pro kolonialisty příliš obtěžující.

Britové považovali Japonce za “žluté trpaslíky, neschopné poloopice”, které je jednoduché porazit, protože průměrný Japonec špatně vidí, když nemá na očích kulaté brýle. Členové britských a amerických speciálních jednotek byli krmeni politickou demagogií, ve které byl průměrný “japončík” neschopný jakéhokoli pohybu, výkonu v džungli a kvůli špatnému zraku nedokáže trefit, natož zranit cíl své nenávisti. Japonci tehdy nebyli jiní. Také docházelo k demagogickému zotročování mysli bojujících. Samotní obyvatelé země zapadajícího slunce měli stejně problematický přístup ke všem nejaponského původu. Dokonce místní začali rozlišovat správné a nesprávné Japonce, ke kterým by se systém měl chovat macešsky. Gaidžinové s “cizáckými” tatínky byli odstrkováni, čelili posměškům ve školách a nesměli zastávat úřady ve státní správě, které stejně dostávaly do rukou stále stejné rodiny………

Za příčinami války ve svém slova smyslu může rostoucí šintoismus, kdy se cesta bohů stala spíše přímou stezkou do pekla. Mýty z kronik Kodžiki a Nihon šoki dostávaly pořádně na frak. Byly ohýbány kvůli potřebám nacionalismu a původní šintoismus v pozměněné roli vytvářel duchovní podklad pro něco, co bylo nebezpečné v minulosti a co je nebezpečné také v současnosti. Lidé zapomínali, že je potřeba uctívat kami a nikoli ideál nezlomného národa nepřátelského ke všem a všemu ze zahraničí. Ideovým nebezpečím tehdejších japonských vládnoucích vrstev byly kolonialisté, protože využívali to, co Japonsko nemohlo…..peníze z Malajska, Singapuru a dalších území, na něž koloniální správa posílala loajální Indy, kteří vykonávali pod bičem Evropana podřadnou práci hlídače rasismu.

Díky tomu se Indové dostávali do hledáčku nenávisti místních obyvatel, což se později, často po japonské okupaci, projevilo v nadměrné ochotě zabíjet, mučit nebo jakkoli ponižovat dříve velmi nelidské pomocníky kolonialistů.  Bohyně slunce, Amaterasu, ochraňující císařský dům ztratila, tak jako většina šintoistických božstev té doby, původní smysl v očích vládnoucích vrstev. Z třinácti forem šintoismu vyvinutého postupně od 19. století, to byla sektářská Jinja, jež v mysli státu získala privilegované místo státního náboženství. Skrze víru se klade důraz na čistotu rasy a zároveň ochranu národa, kdy Bohem a nejvyšším sluncem na nebi zůstává císařská rodina s císařem.

Japonci v období války, stejně jako Japonci dnes, se obávali budoucnosti, a proto se uchylovali k nacionalismu, jež přinášel alespoň na krátký okamžik malou dávku životních jistot. I proto se šintoismus znovu dostává ze “soukromého” uctívání do japonské politiky a veřejného života. S esencí japonského nacionalismu okořeněného o nacionalismus český, se našinec může setkat u Tomia Okamury, který jako oběť předsudků jinji usedá na vlak českého nacionalismu, protože jedině tak je schopen překonat děsy i běsy poněkud složitého života v Kjótu.

Japonsko se nikdy neobtěžovalo se snahou o nějakou nápravu svých bývalých zločinů. Japonský premiér se omluvil za způsobená příkoří a slíbil, že Japonsko nikdy více nebude vést války…….ostatně, stejně ledabylý postoj mají vůči Japonsku Spojené státy americké, které se oficiálně za atomovou bombu v Nagasaki a Hirošimě neomluvily. Zrůdnosti armády císařského dvora bývaly a doposud jsou omlouvány jako politicko – náboženský kolektivismus, díky kterému po válce šintoismus  v podobenství jinji zůstal odstrčen na vedlejší koleji……..tedy až do dnešních dnů, kdy se jinja dostává znovu do popředí kvůli rivalitě s Čínou, zvyšující se nezaměstnaností a neschopností omladit místní komunitu o práceschopnou mládež.

Kdysi byla loajalita, doslova fanatismus k císařské rodině a císaři, nahrazena díky americké správě loajalitou k podnikům, pro které Japonci pracují. Jenže tato loajalita je loajalitou nejistou. Je závislá na ekonomice a v případě krachu firmy dokáže zanechat v duševnu velmi velkou díru, jež je následně v chaotické marnotratnosti zaplňována stařičkým nacionalismem staré, dobré jinji, kdy by všechno v Japonsku mělo být pouze pro “pravé” Japonce. To je trochu kontraproduktivní přístup vzhledem k tomu, že více než čtvrtina obyvatel ostrovního státu v roce 2015 je starší 65 let.

Přijímání cizinců jako nových Japonců by zajisté bylo skvělé, kdyby ovšem stále populárnější jinja ve spojením s nacionalismem nehlásala něco jiného. Na cizince je nahlíženo s nedůvěrou. Někteří majitelé domů odmítají pronajmout své byty cizincům a jen málo zaměstnavatelů nabízí přistěhovalcům práci za stejných podmínek jako rodilým Japoncům. Ze 128 milionů obyvatel je v zemi jen na dvě procenta cizinců, přesto příznivci šintoistické jinji tvrdí, že jsou pro zemi velkým problémem. Opět se tu opakuje, že nebezpečím nejsou stoupenci politických spolků, ale tzv slušní lidé, kteří věří, že si za všechny problémy mohou přistěhovalci, protože je národ jako “škodnou” nepotřebuje.

Japonsko je kvůli údajnému odmítání uprchlíků vzorem pro čecháčkovské nacionalisty. Ti se dmou pýchou nad rozhodnutími Austrálie a Japonska, protože málokdy vědí o politice státu, jeho minulosti a podmínkách, jaké v nich panují.

Japonská vláda zvala do země zdravotní sestry, protože jsou velmi nedostatkovým zbožím. Nabízela teoretické benefity……ale ty se nakonec nedostavily. 300 000 brazilských přistěhovalců japonského původu měly zachránit automobilový a elektrotechnický průmysl. Na jejich příchodu vydělala kromě Japonska také Brazílie, protože zaměstnaní imigranti posílali domů miliony dolarů. Miliony Japonců na začátku 20. století vyrazilo hledat štěstí do Jižní Ameriky a japonská vláda nyní tyto lidi zvala jako eso v rukávu. Nabízela dobré plány, ale nakonec nově příchozí nezvýhodňovala a vytvářela z nich obyvatele druhé úrovně….tzv gaidžiny, o kterých ve svých pamětech tak barvitě vypráví poloviční Čech Tomio Okamura.

Přistěhovalci dostali vládní pozvánku ale k ní už neobdrželi “doprovodný balíček”, s pomocí kterého by se zapojili do japonské společnosti. Byli oběťmi diskriminace a pro své děti neměli dostatek škol. Většinou hovořili portugalsky a naučit se japonštinu do půl roku je téměř nemožné. Japonským sousedům vadily časté noční večírky, noční život lidí z Brazílie a dokonce ani imigranti nedodržovali zvyklosti a pravidla běžná v zemi zapadajícího slunce. Místní média nečekala a brojila proti přespolním dělníkům. Nacionalisté začali křičet hesla podobná těm českých xenofobů: “Jsi v mé zemi, dodržuj moje pravidla a přizpůsob se mým zvykům“…….

Pokud se o matematice říká, že je mezinárodním jazykem vzdělanců, potom xenofobie se svými projevy zůstává mezinárodním jazykem nevzdělaných, přízemních lidských bytostí. Přistěhovalci do Japonska přišli, dostali “zelené karty” i povolení k práci, ale nikdo jim nepomohl a už vůbec nikdo je neochraňoval před každodenním nebezpečím rasismu, jež je díky Jinje v zemi velmi hluboce zakořeněn. V podobné situaci se nacházeli také zdravotní sestřičky přicházející například z Indonésie. V místních novinách se dokonce objevují články o tom, že zdravotní sestřička věřící v islám, je pro Japonsko potencionální hrozbou. Rubriky se plnily příběhy o tom, jak se pacient odmítal nechat ošetřit, protože sestřičce dostatečně nerozuměl, nebo pociťoval ošetření od muslimky za velmi ponižující.

Radikalismus roste, a to velkou měrou. Japonsko se navrací k tmavým kořenům…….a to je velmi nebezpečné. Částečně se s japonským nacionalismem běžný Čech setká u Tomia Okamury. Nacionalismus a nenávist vůči ostatním ještě nikdy nepřinesly nic dobrého. Naopak všechno zamotají a vytvářejí neřešitelné situace.