Jak má žadatel o azyl dokázat pravdivost obav z pronásledování ve své domovině?

Azylový systém se v určitém slova smyslu podobá hře na hrušky a jablka, kdy je na prvním místě nejdůležitější nechtěné ovoce roztřídit podle předem stanovených hledisek. Po lidech v nouzi se vyžaduje, aby doložili důkazy, zda jsou ve své domovině někým pronásledováni. Nejedná se pouze o suchopárné seznámení úředníka s válečnými hrůzami kdesi daleko za hranicemi Česka.

Nebohý človíček musí konkrétně dokázat, že režim, válka, nebo politika konkrétně ohrožuje jeho samotného na životě nebo na zdraví. Pokud to nedokáže, je automaticky vhozen do ošatky ekonomických uprchlíků, pro které mezinárodní právo ordinuje méně ohleduplnější zacházení. To, že se někde střílí, ještě ve slovech paragrafů nutně neznamená, že by přivandrovalý uprchlík býval ve své domovině ohrožován více než ostatní lidé, kteří ve válce zůstali. Nelogičnost si v jednotlivých vládních dokumentech podává ruce. Stát se chová jako jako šprt v jednotřídce. Ohýbá stanovený školní řád. Proplouvá jako štika mezi odstavci, aby následně mohl v rozporu s pravidly školy uvrhnout ty nejohroženější k budoucí deportaci do hlubokého sklepení.

Zájmy státu, alespoň jak se na první pohled zdá, nejsou plně slučitelné s povinnostmi stanovenými mezinárodními organizacemi. A co víc…..média jako strážci demokracie ve jménu protiuprchlické hysterie mlčí a dovolují šlapat po demokratických principech svobodného světa. Ale……nic se neděje, tady nejde o nás Evropany…….ve hře jsou nějací neznámí uprchlíci z Afriky, nebo Blízkého východu……a ty tady nikdo přeci nechce…….nebo snad ano?

Novináři se nezajímají o to, co musí uprchlík udělat, aby se stal uprchlíkem prchajícím před pronásledováním. Nezajímají se o to, co muž s osmi stovkami v ruce zažívá a proč chce do toho Německa. Nezajímají se, protože se předem, tak jako v otázkách anticikanismu, ostatní dívají na uprchlíka optikou předsudků, kdy je předem osádka přeplněných lodí považována za kriminálníci, jakési otesánky, jež přijeli do vlasti Evropanů vyjíst poslední místečko ve spíži.

Evropské vlády podepsaly mezinárodní smlouvy, které vyžadují poskytnout ochranu těm, kdo mají opodstatněný strach z pronásledování ve svých domovských zemích z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení nebo členství v určité skupině obyvatel. Ale pokud jste uprchlík, jak můžete takové obavy dokázat? Těžko vám někdo ve vaší domovině vydá glejt o tom, že se vás vlastní stát rozhodl zničit, zavřít za to, jací jste dělali, nebo jací jste. Žadatelé o azyl prchají ze své země a nemohou si sbalit kufr s důkazy, fotografiemi, nahrávkami, listinami. Jediné co mají, je oblečení na těle, mobil, hrstka peněz, nebo malý uzlíček toho nejnutnějšího.

Když žadatelé o azyl podávají žádost, první věc, se kterou se setkají, je rozhovor s vládním úředníkem, na kterém záleží, zda rozhodne, jestli je žadatelův příběh obav z pronásledování věrohodný.  Do systému vstupuje lidský faktor, kdy se státní zaměstnanec chová nejen podle dikce platných zákonů, ale také musí rozhodnout v zájmu vnitřních oběžníků a nařízení, o kterých běžný smrtelník nemá ani tušení. Je to jako ve škole, kdy učitelka nepřemýšlí nad pravdivostí “slohového cvičení”, ale zajímá se o to, zda se příběh zdál dostatečně poutavý pro přísného kantora. Životy lidí s další budoucností závisejí na lineárním vyprávění, kdy je takřka nemožné jednotlivé milníky příběhu podpořit hmatatelnými důkazy. A i kdyby žadatel o azyl dokázal některé body příběhu podpořit třeba fotkami, vstupují do hry předsudky státního úředníka. Je mnoho tvrzení uprchlíků, kdy úředníci s žadateli o azyl jednají potupně ve víře, že “cizák” neumí česky.

Od žadatelů o azyl se při vyprávění příběhu očekávají emoce s přesně stanovenými reakcemi. Například od znásilněné se očekává, že  začne plakat při vyprávění otřesného zážitku ze své domoviny. Pokud žena nepláče, státní úředník uzná, že příběh není dostatečně autentický a znásilněnou žadatelku o azyl šupito presto pošle domů. Zmiňované ženě hrozí v domovině reálné nebezpečí minimálně dalšího znásilnění, ale stát díky úředníkovi ženštinu pasoval na špatnou herečku a vylepil jí štítek ekonomického uprchlíka, kvůli kterému je vystavena znovu dalším příkořím.

Ve večerních zprávách se divák pravidelně dozvídá, že uprchlíci nemají doklady. Média tento problém zvětšují a vytvářejí tak problém spíše politický, než administrativní. To, že úředník oznámí o žadateli o azyl, že nemá osobní doklady, to ještě neznamená, že je skutečně nemá. Francouzský soud zabývající se přezkumem případu žadatele o azyl odmítl uznávat osobní doklady z Demokratické republiky Kongo za doklady platné a pravé. Doklady neodpovídaly standardům platných v Unii, a tak se díky nízké tiskařské kvalitě považovaly za falešné, i když jimi nebyly.  Některé metody zjišťující pravdivost příběhů žadatelů o azyl porušují právo na důstojnost i mezinárodní právo. Pokud žadatel o azyl v Česku do roku 2011 uvedl, že ze své vlasti prchá ze strachu z pronásledování kvůli své homosexuální orientaci, musel podstoupit falometrický test, kdy se uprchlíkovi promítaly obrázky s erotickou tématikou, zatímco se měřilo, kolik protéká krve penisem žadatele o azyl. Po sérii stížností a hlavně tlaku mezinárodních institucí, Česko od takového zjišťování opustilo.

K lidem není možné přistupovat jako k nějaké budově, kdy se posoudí nějaké parametry a teprve potom se rozhodne, zda barabizna je k mání, nebo na odstřel. K hodnocení věrohodnosti důkazů je třeba znalost poměrů v daném regionu, z něhož žadatel o azyl přichází.

Dokonce i když jsou k dispozici důkazy, mohou být špatně vykládány a používány. Viz například zpráva Amnesty International z Velké Británie zabývající se analýzou žádostí o azyl. Bylo zjištěno, že ve většině případů soudci nesprávně využili dostupné důkazy a chybně posoudili důvěryhodnost žalobkyň. Pravděpodobně podobné to bude také v Česku. Dobře fungující azylový systém schopný posoudit odůvodnitelnost obav o pronásledování jr velmi důležitý pro nás všechny. Je smutné, kam jsme jako společnost dospěli. Zapomínáme na lidskost a propadáme do náruče hysterie, předsudků a nenávisti. Takový přístup se vymstí každému.