Bartoš by chtěl Sokol uvrhnout do ideového tmářství 19. století

Český fašismus nereprezentovaly skutečné osobnosti. Rádi chtěli být vůdci českého fašistického hnutí, ale ten v odbobí první ani druhé republiky nenabízel ucelený programový koncept. Typickými znaky českého fašizování v prvorepublikovém období byly nejednota a závislost na jiných politických subjektech, bez kterých by partaj ultranacionálů nemohla existovat. V určitém pohledu se tehdejší situace podobala té dnešní.

Snad jen s tím rozdílem, že Adam B. Bartoš s Národní demokracií požadují po Sokolu, aby se choval podle zvyků 19. století. Skupinka nacionálů sdružující se kolem politického kočkopsa levicových i pravicových radikálů totiž zamrzla na začátcích vzniku československého státu, kdy se fašistické skupinky vytvářely jako revolta proti moderně, idejím a hodnotám osvícenství. Zatímco hlavním tvořítkem českých fašistů zůstala první světová válka, pro neofašisty současnosti je potenciálním odrazovým můstkem hysterie vůči multikulturalismu a přicházejícím uprchlíkům.

Extrémisté využívají situace a pokoušejí se ve jménu nacionalismu o militarizaci společenského prostoru. Neexistenci vůdce a vyprahlost politického programu se snaží zakrýt zneužíváním známých značek spojených s vlastenectvím a češstvím. V hledáčku Národní demokracie se ocitl Sokol, zejména jeho zakladatel Tyrš, který svůj tělovýchovný spolek na konci 19. století vytvořil na základě osobitě pojaté eugeniky a sociálního darwinismu, který Tyrš chápal spíše eticky.

Boj o život byl podle zakladatele Sokola bojem mravním, úsilím o mravní zdokonalení a zušlechtění. Sociální darwinismus tak nebyl bojem ve smyslu konfrontace, ale naopak vzájemného zlepšení, vývoje, pokroku a fyzické a morální kultivace. Jinými slovy, Tyrš samotný vyznával naprosto odlišné hodnoty než Adam B. Bartoš a Národní demokracie. Nacionalismus jako prvek politického znečištění přinášeli do Sokola jeho mecenáši, jakým byl například hrabě Thun, jež kladl důraz na přehnané národovectví, busty Žižky, Husa a Komenského v sokolovnách. Ne nadarmo se hrabě Jindřich Thun-Hohenstein stal po roce 1935 členem prvorepublikové fašistické Vlajky.

Ashampoo_Snap_2015.08.11_11h09m44s_003_
Propagační leták Národní demokracie Adama B. Bartoše

Úcta k modlám ultranacionalismu, často viděných v nepravých barvách, přinášená z rukou bohatých ultranacionalistů, je bezesporu nesplnitelným snem současných neofašistů a extrémistů. Rádi by byli vnímáni, tak jako Tyršův Sokol. Neofašisté a současní extrémisté se umělohmotně prohlašují za národní obrozence, i když jimi nejsou ani omylem. K potvrzení národovectví a utvrzení sebe sama ve lžích zneužívají současní radikálové v pokusech o militarizaci notoricky známého zakladatele nejstaršího tělovýchovného spolku ve střední Evropě. “Tyršovým praporem” se pokoušejí milovníci krajností otřít o spolek, který sám o sobě už jen tím, že existoval, vytvářel nové hodnoty a tradice pro budoucí generace. Toho nikdy neofašisté a extrémisté nebudou schopni. A pokud se jen o kousek otřou o pověst Sokola, mohou si připadat na tisícinu vteřiny těmi, kdo vytvářejí hodnoty pro budoucí generace.

Není divu, že se Sokol zlobí a veřejně se distancuje od kroků Národní demokracie

sokol_bartosTak jako většina ultranacionálů, také Bartoš nevnímá realitu názorů Tyrše. V roli předsedy krajně extrémistického uskupení na pomyslném písečku plácá bábovičky vlastní reality nacionalizování, kdy si Tyrše v rámci nutnosti idealizuje do role vůdce nově vytvořených šiků ozbrojenců, jež neváhá pojmenovat po nereálném obsahu svých myšlenek.

Přitom samotný Tyrš nebyl islamofobem a už vůbec se vůči islámu a muslimům nevyjadřoval extrémisticky. V roce 1925 napsal zakladatel Sokola knihu “Mohamed a nauka jeho”,  ve které se o islámu Dr. Miroslav Tyrš vyjadřuje s tolerancí, pochopením: “Zda podobný zjev uzří ve věku budoucím pokolení lidská, zda i po Islámu ještě vznikne náboženství čtvrté, jemuž vskutku by se podařilo podrobiti sobě mysli veškeré? Nepovstane – než myslím, že jest již mezi námi! myslím, že my všichni jsme nadšení vyznavači jeho. Je to duch lásky a osvěty, jemuž vláda přisouzena nad lidem veškerým. (…) vedený ovšem toliko zbraní mravnou a duševní boj proti zatemnělosti srdce a rozumu lidského. Proti bludům a předsudkům všelikým vztyčen prapor práva a pravdy odvěké, na němž nechť zaskví se slova básníka (Sad-Ben-Malik), buď si i mohamedánského…

Jak se zdá, Národní demokracie prohrává svůj boj s rozumem i bludy, jež se sama rozhodla ve jménu nacionalismu rozšiřovat. Bylo by správné, kdyby Národní demokracii soud ukázal, že extrémisté nemohou zneužívat ve jménu své nenávisti kulturně známá jména minulosti.