Poctiví revizoři nebo prachsprostí zloději? – Spíš to druhé.

Minulý víkend jsem si potřeboval vyčistit hlavu, kapánek se odreagovat a celý večer jsem strávil focením snímků večerní Prahy od Kampy a z protějšího břehu pod Národním divadlem. Jelikož se teploty ještě pohybovaly těsně nad nulou a většinu focení jsem strávil v kleče na zemi nad tripodem, kterému jsem speciálně pro tuto příležitost “amputoval” všechny tři nohy na výšku pouhých 30 cm., tak jsem byl pořádně zmrzlý a těšící se na horký čaj jsem na nejbližší zastávce nasedl na tramvaj. V tramvaji jsem si prohlížel pořízené snímky a přemýšlel, že bych z nich mohl sestavit své první HDR…

 

V polovině cesty mezi stanicemi Brusnice a Pohořelec ke mě přistoupil vysoký blonďák a před obličejem mi začal šermovat s revizorským odznakem. Jelikož jsem jízdenku nenašel, tak jsem byl dotyčným floutkem a jeho kolegou vyzván k tomu, abych společně s ním na stanici Pohořelec vystoupil. Jaké však bylo mé překvapení, když oba revizory namísto mého ztotožnění či zavolání PČR, začala tuze zajímat brašna s mým fotoaparátem a blonďák tomu druhému povídá: “Má tam zrdcadlovku, má v ní fotky památek, prohlížel si je v tramvaji“, “Ať se nám nesnaží nakecat, že jezdí po Praze a fotí památky, určitě to šlohnul nějakýmu turistovi!”. Oba revizoři se vzápětí začli chovat hůř než dobytek, který nedostal pár dnů nažrat a nejenže mi tykali, ale vyšší z nich směrem ke mě spustil “výslech”, za který by se nemusel stydět ani nejsprostší dlaždič a povídá: “Koukej okamžitě vyklopit, komu a kdes ten foťák sebral, ty šmejde!” -Jelikož si sám sebe vážím, do školy ani na pivo jsem ani s jedním z nich vskutku nechodil a na tykání od cizích osob a podobná oslovení opravdu nejsem zvědavý, tak jsem s nimi krom toho, že jsem jim řekl, že fotoaparát je můj, nekomunikoval. Příkaz: “Koukej vyklopit, komus ten foťák sebral!” spolu s častováním mé osoby do “šmejdů” a “zmrdů”, se ještě několikrát opakoval, včetně toho, že jeden z nich bral střídavě do ruky mobil a hrál přede mnou divadlo, že vytáčí policii. Vzápětí mi navrhnul, že bychom celou situaci mohli vyřešit též jinak.. – Po mém dotazu, jak, mi bylo sděleno: “Dáš nám ten foťák a můžeš jít”. Druhým dobromilem jsem byl ujištěn, že místo nemonitorují kamery, které by mohly celou věc, alias “transakci 15 000,- Kč za 800,- Kč, natočit. Poté, co na mě byl vyvíjen tlak a jeden z revizorů mi po brašně s foťákem chmatal, jsem raději volil cestu útěku do bezpečné vzdálenosti, kde jsem celý incident oznámil na linku 158. – Dnes si říkám, že jsem mohl volit jinou, mnohem chytřejší cestu: Revizorům “výkupné” ve formě fotoaparátu předat a okamžitě na ně zavolat policii. – Domnívám se však, že SD karta se snímky by se z fotoaparátu vypařila dřív, než bys řekl švec a následně bych nikde nedokázal, že se jednalo o můj fotoaparát.

 

Ale, zpět k příběhu: Zhruba za 20 minut jsem měl tu čest se s dotyčnými revizory setkat znovu, o jeden kilometr dále. Tentokrát k nim přibyl ještě další, starší a všichni tři mě s vítězoslavným pokřikem: “Tak, a mámě tě, ty šmejde jeden zlodějská, teď už nám neutečeš!” hlava nehlava chytli, převedli přes vozovku a hrubě narazili na zábradlí. Druhý, černovlasý poctivec ještě stačil celé zadržení komentovat se slovy: “No vidíš, ty debile, kdybys nám ten foťák dal, tak si mohl mít pokoj!”, “Teď ti to pořádně zavaříme!”. Během pěti minut přijel policejní vůz s nápisem “Pomáhat a chránit”. Z vozu vystoupila pohledná blondýnka s mladším policistou a revizoři jim suverénně oznamovali: “Tady máme toho zloděje, ukrad foťák nějakýmu turistovi!” -Jaké však bylo mé překvapení, když mi Makepeaceová místo toho, aby se věnovala ztotožnění těch dvou zlodějských grázlů, začala tykat a vyptávala se mě na to, zda beru drogy, alkohol či jsem opilý. – Třeba jsem se jí jen líbil a podobnými otázkami mě jen chtěla rafinovaně pozvat na skleničku, nicméně její neprofesionální postup se mi nelíbil ani trochu… Dempsey byl o poznání inteligentnější a když mu konečně docvaklo, že pravda může být na mojí straně, tak zklidnil své hormony, přestal mi tykat a požádal mě o to, zda bych mu mohl ukázat snímky uložené na kartě. Jedna fotka se mnou mu evidentně nestačila, dokonce ho nezajímaly ani ženské akty, které jsem nafotil loňské léto… Spokojený byl až po shlédnutí mé fotografie v tričku. Zajímavé bylo zároveň sledovat veselý rozhovor Makepeaceové s trojkou revizorů, kteří na mě přitom nezapomněli zakřičet výhrůžku, že jestli si je budu fotit, tak mi okamžitě rozmlátí foťák. Nasedlo se do modrostříbrně proužkovaného taxíku a jelo se na policejní stanici, na které směrem ke mě blonďatý revizor ještě poznamenal: “Hele, to je ten kripl!”. Makepeaceová se mě znova ptala na to, co se stalo, přičemž mě natřikrát nezapomněla ujistit, že jestli nebudu mluvit pravdu, tak se vystavuji riziku policejního stíhání. Přitom měla oči jenom pro mě a striktně mě žádala, abych se jí díval přímo do očí, jelikož je to prý známka toho, že mluvím pravdu. – Sakryš, tomu nezkušenému policejnímu děvčeti jsem se asi fakt líbil a já nevděčník jí ve svém článku vykresluji takhle ošklivě…

 

Třeba se to vše seběhlo trošku jinak a setkal jsem se s mimořádně poctivými revizory, kteří jen chtěli cizincům vrátit kradený fotoaparát… A teď konec ironie: Při představě, že se po Praze nadále poflakuje dvojka zlodějských šmejdů zaštítěná revizorským odznakem, kteří si přivydělávají výměnou pokut za jízdu načerno za kradené zboží, mě doslova jímá hrůza. Poctiví revizoři nebo prachsprostí zloději? – Spíš to druhé.

 

Tento článek vyšel dříve též na: http://hassan.blog.idnes.cz